Tak napřed si ujasněme ten všeobecně známý pojem uzel. Jistě, každý ví o co jde, ale ne všichni si pod tímto pojmem představíme totéž.

V širším pojetí se uzlem rozumí libovolný šmodrchanec vytvořený na kdejaké tkaničce, niti či lanu. V užším pojetí se jím myslí takový výtvor, který lze k něčemu využít a zřejmě jej budeme schopni uvázat, byť s návodem či nákresem, opakovaně.

Ono vlastně to pojmenování uzel i v užším slova smyslu je poměrně široké. Obecně se pod něj schovávají všechny uzly bez ohledu na jejich účel a použití. Vazači uzlů odlišují uzly, spojky a smyčky.

V našich luzích a hájích nikdy nebyla tradice uzlování taková jako v oblastech poblíž slaných vod moří a oceánů, kde je a byla rozvinutá lodní doprava hlavním a nejběžnějším zdrojem uzlařských znalostí. Proto v našem uzlařském dávnověku používal každý autor své vlastní názvy a jména uzlů.

Tomuto zmatku učinil přítrž někdy okolo roku 1927 František Alexandr Elstner, který sepsal základní příručky tohoto oboru pro tehdejší Skautský svaz. V příručkách položil základ nové terminologie a pojmenování mnoha uzlů. Vzhledem k rozšíření příruček zejména mezi skautskou veřejností byla jím použitá (a zhusta i vytvořená) jména přijata, čímž mohlo dojít k jejich obecnému rozšíření.

Tím je vyřešen zmatek se jmény "starých uzlů", ale s nově se objevujícími uzly je tentýž problém jako v předelstnerovské době. Aby to nebylo tak jednoduché, každý obor si vytváří pro každý uzel své vlastní jméno. Když k tomu přičteme různá hovorová pojmenování a žargon, máme hotový jmenný labyrint, v kterém se snad ani vyznat nedá. Často tak dochází k situaci, kdy je i v odborné literatuře (námořní, rybářské, jachtařské, horolezecké, záchranářské, tkalcovské, ...) jeden uzel uveden pod různými jmény, a co je ještě horší, pod jedním jménem lze najít rozdílné uzly.

Aby toho zmatku nebylo málo, přibývá v současné době řada odborných publikací získaných překladem ze zahraničních originálů, většinou anglických. To by jistě nebylo na škodu, kdyby autoři nepoužívali přesný překlad anglických názvů, a to i pro uzly, které už mají dlouhá desetiletí nebo i staletí své české jméno (nebo, jak bylo řečeno výše, i jmen více). Navíc ani v zahraničí není názvosloví zrovna zářným příkladem jednotnosti a panuje v něm často chaos velmi podobný tomu našemu.

Pokusil jsem se tento zmatek trochu učesat a uvádím u každého uzlu pod hlavním jménem i všechna ostatní česká jména, o nichž vím, že jsou u nás pro tento uzel používána. Za hlavní jméno uzlu považuji nejrozšířenější jméno, jméno na které narážím nejčastěji, jméno, pod kterým jsem uzel objevil nejdříve nebo jméno, které mi připadá nejvhodnější. (Jména, která neznám, uvádět nemohu, tak mi promiňte, pokud tu nenajdete zrovna to Vaše jméno uzlu.)

Uzly lze rozlišovat podle různých kritérií. Za základ vezměme dělení podle toho, jak uzel vypadá a k čemu slouží.

Pozor však na jména. Podle jmen se na charakter uzlu usuzovat opravdu nedá. Klasické dělení převzaté z angličtiny a námořního názvosloví na uzly (Knot - splétání, zakončování, spojení volného a pevného konce), úvazy (Hitch - uvazování volného konce lana k nějakému předmětu) a spojky (spojení dvou volných konců různých lan) má již pár desetiletí poněkud značné mezery. Jednak proto, že jeden uzel má více jmen a to i z různých uvedených kategorií (škotová spojka = tkalcovský uzel) a druhak proto, že ani uvnitř jedné kategorie nezůstává pojmenování jednoznačné (lodní smyčka je úvaz stejně jako ráhnový uzel).

Tímto vysvětlením jsme úspěšně zavrhli rozlišování druhů uzlů podle jmen, ale podle charakteru uzlu je přesto dělit můžeme. Odlišíme tak ony tři základní kategorie a ty se pak můžeme podle potřeby dělit i dále:

• Spojky - to jsou uzly, které slouží ke spojování dvou různých provazů či lan, resp. jejich volných konců. Většinou ještě předpokládáme, že zatížení obou pevných konců bude působit opačným směrem. Z tohoto pohledu tedy ne všechno, čím svážeme dva provazy je spojkou. Spojky většinou ještě dělíme na:
  • na svazování stejně silných lan
  • na svazování různě silných nebo různě ohebných lan
• Smyčky - to jsou takové uzly, jejichž uvázáním vznikne na laně takové oko. Okem pak lze prostrčit třeba horolezeckou karabinu, abychom předmět uvázaný na pevném konci lana (člověk) připevnili třeba ke kovovému kruhu. Smyčky většinou ještě dělime na:
  • volné, kluzné, zatahovací - to jsou takové, jejichž smyčka může (a má!) měnit svoji velikost
  • pevné - to jsou takové, jejichž syčka naopak musí i při libovolném zatížení zůstat stejně veliká
  • případně podle jiného kritéria s jedním, dvěma nebo i více oky (smyčkami)
  Někdy jsou mezi smyčky zařazovány i výše zmiňované
  • úvazy - slouží k upevnění lana k nějakému předmětu. Příkladem může být přivázaní koně k zábradlí před saloonem Divokého západu.
• Uzly - sem bychom zařadili vše, co se nevešlo do předchozích dvou kategorií. Já v této kategorii používám podrobnější rozdělení, například ozdobné a dekorativní uzly nebo koncovací uzly.
  • zkracovačky - uzly, které umožňují bez poškození provazu zmenšit vzdálenost mezi jeho konci
  • koncovací - uzly, které se váží na konci provazu a mají buď zabránit jeho rozpletení nebo roztřepení nebo mají zabránit vyklouznutí provazu z nějakého otvoru
  • ozdobné - mají dekorativní charakter, často ale plní i funkci koncovacího uzlu nebo ochrannou, kdy chrání lano před odíráním
  • pletence - vznikají splétáním ůzných provazů, jako příklad uvedu třeba pomlázku, která sice není upletena z provazů, ale je to přesně ten typ vazby
  • ostatní - sem můžeme zařadit další speciální uzly většinou s vyhraněným použitím jako třeba na uvazování rybářských háčků, vázání mušek na muškaření

Výčet rozhodně nepovažuji za úplný a vyčerpávající. Dělit by šlo i dál. Důležité třeba může být, zda k uvázání uzlu (spíš smyčky nebo úvazu) je potřeba alespoň jeden volný konec lana nebo jej lze uvázat uprostřed lana, tak zvaně v ohybu. ... a tak bychom mohli pokračovat ještě pěkných pár webových stránek.

Každý vazač uzlu má na svůj výtvor také různé požadavky. Nepochybně se budou lišit požadavky na uzel uvázaný krajkářkou od požadavků, které bude mít horolezec. Takže bychom mohli stanovit třeba jen následující dvě kategorie:

• Ozdobné uzly - vypadají pěkně, ale lze je i rozumně využít například pro vytvoření opletu na konci lana, aby se nerozplétalo
• Uzly plnící nějakou speciální úlohu (i když i ozdobnost je speciální úloha, že?). Například amforový uzel slouží k pohodlnému přenášení lahví a demižonů s úzkým hrdlem

V posuzování vlastností opět narazíme na to, že každého zajímají na uzlu jiné vlastnosti. Zde se zaměříme převážně na horolezce, záchranáře a ostatní profese, které lanu svěřují svůj nebo cizí život:

• pevnost uzlu - jak velké zatížení uzel snese, aniž by se povolil, rozvázal či přesunul na jinou část lana. Velmi záleží na směru, kterým působí zátěž či namáhání uzlu
• snížení pevnosti lana - pevnost lana snižuje prakticky každý uzel. Obyčejné očko, nejjednodušší uzel snižuje pevnost lana na 40 - 50%, naopak smyčka bimini je v tomto ohledu výjimečná, pevnost lana snižuje jen velmi málo - různé prameny udávají hodnoty 95 - 100%. Záleží i na kvalitě uvázaného uzlu a někdy lze výrazného zlepšení docílit pouhým převrácením uzlu, prohozením dvou pramenů nebo jejich pečlivým uspořádáním
• vytřesení - chování uzlu při cyklickém namáhání (povolení, zatížení), u některých uzlů třeba již po prvním povolení zátěže dojde k jejich rozvázání
• objemnost - velikost uzlu a tvar může hrát svou úlohu, například aby příliš objemný uzel uvázaný na obvazu netlačil zraněného. Opačnou roli bude plnit uzel použitý jako knoflík nebo uzel vkládaný horolezcem do spáry pro upevnění jisticí smyčky
• rozvazatelnost - rozvázat některé uzly je téměř nadlidský úkol, jiné nejdou rozvázat, pokud byly zataženy na mokrém laně, další se výrazně snáz rozváže, pokud víme jak na něj a některé se třeba rozvazují samy

Lano	Jakýkoli pletený, splétaný nebo kroucený provaznický materiál s průměrem nad 10 mm (některá horolezecká lana však mají průměr menší, přesto jim toto označení náleží).
Šňůra	Je lano, které nemá dostatečný průměr.
Uzlovačka	Šňůra používaná ke cvičnému vázání uzlů. Nejvhodnější je 4 - 8 milimetrů silná a 1 - 2 metry dlouhá pletená syntetická šňůra, nejlépe jednobarevná. Aby pěkně vynikla stavba uzlu a byla snáze kontrolovatelná, je vhodnější používat hladší materiály.
Popruh	Je to plochý textilní pás obvykle šířky 25 - 50 milimetrů. Popruhy jsou určeny ke statickému namáhání, nikoli k absorbování energie pádu.
Smyčka	Je to popruh nebo pomocná šňůra s oběma konci spojenými sešitím nebo jiným spojovacím prvkem. (A hned tady máme konflikt v názvosloví. Zde vůbec není myšlena smzčka jako druh uzlu, ale jako předmět, na kterém bude bude nějaký ten uzel - třeba i smyčka - uvázán.)
Namáhání	Jak bylo řečeno výše, způsob zatížení uzlu výrazně ovlivňuje jeho pevnost. Každý uzel snáší jiné zatížení, prakticky všechny uzly však mají raději zatížení normální než atypické. Normální namáhání působí ve směru konců vycházejících z uzlu. Atypické namáhání působí v jiném směru, v nejhorším případě ve směru kolmém na normální namáhání.
Volný konec	Ten konec, kterým vážeme uzel. Jen výjimečně jsou k uvázání uzlu potřeba oba konce. Většinou proto, že je zvolen chybný postup vázání.
Pevná část lana	Ta část lana, která se neúčastní vázání uzlu. Je ukončena pevným koncem.
Pevný konec	Ten konec provazu, který se neúčastní vázání uzlu. Uzel je totiž obyčejně vázán jen jedním koncem, protože druhý je z různých důvodů nedostupný, nejčastěji protože: lano je dlouhé a protahujte 60 metrů nějakou smyčkou, je pevně k něčemu přivázán (k lodi, autu, ke krávě) nebo na něm visí zátěž (člověk).
Ohyb	Pokud zdvojíme lano přiblížením jeho dvou částí k sobě, vznikne ohyb.
Závit	Vznikne překřížením ohybu. Pokud volný konec leží nad pevným, jedná se o horní závit, v opačném případě mluvíme o závitu spodním.
Přetočený závit	Vznikne dalším přetočením závitu.

Na základní uzlování a jednoduché uzly určitě kromě uzlovačky nebudete potřebovat žádné zvláštní vybavení. Dokonce i všechny ostatní uzly lze vázat bez nástrojů, s jejich použitím však je život vazače snadnější. Protáhnout volný konec pod čtyřmi prameny je bez pomůcek otravná piplačka. K jejímu usnadnění slouží řada specializovaných nástrojů:

• trn (dřevěný, kovový, dutý) - slouží k roztažení závitů nebo pramenů pro snazší protažení volného konce
• provaznická jehla - do ní se upevňuje volný konec šňůry a sama pak slouží k protažení tohoto konce různými částmi uzlu
• různé druhy kleští - používají se k dotažení nebo naopak povolení uzlu
• drátěné oko - slouží k protažení ohybu nebo volného konce pod prameny uzlu podobně jako provaznická jehla. Hodně se podobá drátku, který používají švadleny pro navlékání jehel, jen je výrazně větší.
• síťovací jehly - slouží jako cívky k navinutí většího množství slabé šňůry a k provlečení okem vázané sítě

Většinu uzlů lze uvázat více způsoby. Na obrázcích je znázornění takového postupu, který se mi jeví v obrázcích nejsrozumitelnější. Pokud najdete způsob jiný, nic vám nebrání jej používat. Například lodní smyčku jsem schopen uvázat pěti způsoby (a jistě se najdou lidé, kteří i takto jednoduchý uzel uváží ještě jinak). V praxi pak záleží na situaci, který postup je nejvhodnější. Jak se budete ve vázání zdokonalovat, jistě sami přijdete na jiný než zobrazený způsob uvázání.

Každý uzel vznikne z několika málo prvků. Jejich vhodnou kombinací pak vznikne uzel požadovaných vlastností (to v tom lepším případě).

Má-li uzel dobře sloužit svému účelu, je třeba dodržet obecné zásady pro jeho vázání:

• uzel musí být řádně dotažen a prameny lana v uzlu musí být pečlivě srovnány; většinu uzlů je třeba utahovat postupně, aby se odstranily prověsy a průsvity
• z bezpečnostních důvodů (jsou-li požadovány) musí být volné konce dostatečně dlouhé, minimálně osminásobek průměru lana
• pokud se váže pojistka, musí být uvázána co nejblíže uzlu, nejlépe na něj mírně tlačit