Již jméno smyčky napovídá, že se často se používá při těžbě dřeva a jeho dopravě, respektive stahování z lesa. Je to nejjednodušší způsob, jak připevnit lano ke kmenu, větvi, trámu potrubí či jiným podobným břemenům.
Čím víc je zatěžován pevný konec, tím více je volný konec tlačen k břemenu, okolo kterého je lano ovázáno. Naopak jeho nebezpečí spočívá v tom, že nesnáší proměnlivé zatěžování, kdy hrozí značné nebezpečí uvolnění nebo sklouznutí uzlu. Rovněž se nesmí měnit směr tahu. Z bezpečnostních důvodů se nehodí na spouštění břemen, k tomu je vhodnější tesařská smyčka. Jinou možností je uvázat lodní smyčku volným koncem okolo pevného konce těsně u jeho výstupu ze smyčky.
Pro snadnější rozvázání, respektive uvolnění z předmětu, se vkládá do dřevařské smyčky zámek. Protože zámek zároveň zdvojuje část lana přitlačovanou k břemeni, trochu vazbu zpevňuje. Pokud však je volný konec příliš krátký, snadno se uvolní po povolení tahu.
Jiná jména: zednický uzel
Tato smyčka vznikla z dřevařské smyčky k zajištění větší spolehlivosti. Má tedy i prakticky stejné využití. Přibývá využití, kde je větší důraz na spolehlivost: přivazování lana k pobřežní pilotě, při spouštění nebo zvedání břemen a podobně. Po uvolnění tahu se snadno rozvazuje. Proto je třeba před každým zdviháním uzel překontrolovat.
Vzniká z dřevařské smyčky několikanásobným (alespoň trojnásobným) ovinutím volného konce okolo pevné části závitu. Díky tomu nemá valný smysl vkládat zámek.
Námořníci používají tento uzel při vlečení člunů a během jejich stání pod výložníkem na boku lodi. Protože se jedná v podstatě jen o zámek, uzel se snadno rozvazuje.
Okolo kůlu uděláme ovin, pak volným koncem překřížíme pevný. Na volném konci uděláme ohyb a zasuneme zdola pod závit ovinu.