Jiná jména: Carrickova přezka, dělostřelecký uzel, diamantový uzel, uzel přátelství

Jedná se o prastarý uzel opředený legendami Vikingů, magií Indů a Číňanů. Lze jej nalézt v ornamentech karolínské doby a byl používaný jako heraldická figura. Byl rovněž používán jako knoflíkový uzel a čínští mandaríni jej používali k označení hodnosti. Ozdobný charakter uzlu využívá i drhání.

Jako smyčka (dělostřelecký uzel) sloužil k nahození na vlečný hák děla při jeho přetahování na jiné místo.

Varianta s úhlopříčně vycházejícími volnými konci slouží jako základ pro turbanové poutko.

Vázání zahájíme spodním závitem. Pokračování pak záleží na tom, zda výsledkem mají být diagonálně vystupující volné konce (spojka, základ pro turbanové poutko, ...) nebo konce na jedné straně uzlu (při drhání nebo pokud má být použita vytvořená smyčka).
Konce na stejné straně uzlu:	Konce diagonálně:
Druhý volný konec položíme paralelně s prvním, ale na druhé straně závitu (položen na závit, pokud první volný konec vychází pod ním).	Druhý volný konec položíme paralelně s pevným koncem, ale na druhé straně závitu (položen na závit, pokud pevný konec vychází pod ním).
Pak pokračujeme postupným křížením střídavě nad a pod již vedeným pramenem až vytvoříme druhý závit vpletený do prvního.
Hotovo. Dotáhneme a urovnáme.

Jako spojka je tento uzel používaný i pro velmi silná lana. Existují dvě možnosti, jak naložit s volnými konci. Buď je můžeme nechat a pak se uzel po zatažení hodně "zmuchlá" do takové bambule, která se velmi špatně rozvazuje, nebo můžeme konce přivázat tenčím provazem k sousedícím pevným koncům. Přivázané konce zabrání silnému zatažení uzlu, který se pak lépe rozvazuje.

Jedná se o spolehlivou spojku pro svazování lan s různým průměrem či materiálem. Již dávno jej k tomuto účelu používali námořníci (konopné kotevní provazy na přivazovací lana).

Uzel se nikdy silně nezatahuje a snadno se rozvazuje. Protože nemá ostré ohyby, váže se i na ocelových lanech a neničí lano. Protože je plochý, mohou být jím spojená lana bez problémů navíjena na bubny vrátků a kotevních navijáků. V námořnické praxi se volné konce buď připevní ovinutím slabým provazem k pevnému konci (používá se pro silná lana) nebo se volným koncem uváže lodní smyčka okolo konce pevného (používá se na slabší lana s přibližně stejným průměrem).

Po uvázání uzlu je lépe jej ručně dotáhnout, jinak při prudkém zatížení hrozí jeho přesmyknutí. Po zatížení se uzel trochu po laně posouvá a kroutí, ale po ustálení drží pevně. Je proto třeba nechat dostatečně dlouhé konce. Při různých průměrech svazovaných lan uzel téměř nemění svůj tvar, mění jej tím méně, čím jsou rozdílnější.

Váže se jako běžný josefínský uzel s diagonálně vycházejícími volnými konci! Je poměrně snadné uzel uvázat špatně, pak je velmi nespolehlivý, až nebezpečný.

Před dotažením
Po dotažení uzel sklouzne do jiného tvaru (při stejném průměru obou svazovaných lan):

Jedná se o zesílenou variantu josefínské spojky a má i velmi podobné vlastnosti. Používá se ke spojování nosných lan ve studních, šachtách vlečných lan a v prostředích, kde je lano vystaveno měnícímu se tahu, povolování, napínání a případně i prudkým trhnutím.

Začneme vytvořením závitu a přetočíme jej, tím vzniknou dvě oka.
Podobně jako u josefínského uzlu s diagonálním výstupem volných konců položíme volný konec druhého lana přes (nebo pod) první oko závitu paralelně s pevným koncem prvního lana. Pak volný konec propleteme střídavě nad a pod prameny druhého lana (a při směru zpět i prameny druhého lana).
Před dotažením...
Po dotažení...